O často nemocném člověku říkáme, že má slabou imunitu, o tom, kdo bývá marod zřídka nebo nikdy, že ji má silnou. Co se vlastně na „síle“ naší imunity, tedy obranyschopnosti organismu, podílí? Čím jsou imunitní reakce organismu podmíněny, jak se imunita vyvíjí během života nebo proč má stejné onemocnění u různých lidí odlišný průběh?
Imunitní systém je mechanismus zajišťující obranyschopnost našeho organismu. Jde o komplex biologických reakcí našeho těla vyžadující tu větší, tu menší účast všech orgánů.
Částečně je nám „kvalita“ imunity dána do vínku geneticky – základy má v prvních 1000 dnech života (počítáno od početí), částečně se vyvíjí během života. Kvalitu a sílu obranyschopnosti získávané za života ovlivňuje řada faktorů, například kvalita spánku, stravy, psychická pohoda či nepohoda i další aspekty, jako je přiměřený pohyb.
Stonat je normální
Pravda je, že být občas nemocný je normální a neznamená to, že by imunitní systém nějak selhával. „K životu patří stonání. Zvláště v dětském věku je přirozené, že děti trpí infekčními nemocemi. Dochází totiž k jejich ‚promořování‘. Musíme to považovat za pozitivní jev, stejně jako očkování, které chrání před nejzávažnějšími infekcemi,“ říká v naší anketě prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc., z Hradce Králové.
O imunitním systému se sice často mluví a píše, ale asi málokdo si uvědomuje, co všechno je v těle jeho součástí. Můžete to našim čtenářům přiblížit?
Prof. MUDr. Ilja Stříž, CSc., Praha: Tradiční definice imunitního systému vycházely z toho, že nás chrání proti infekčním chorobám, ale jeho význam je mnohem komplexnější, protože je důležitý i pro regulaci obměny tkání a odstraňuje staré, poškozené nebo mutované buňky, ze kterých by mohl vzniknout nádor. Regulace imunitního systému úzce souvisí i s endokrinním systémem a dokonce s činností centrálního nervového systému, tedy našeho mozku. Základem imunitního systému jsou imunitní buňky, což jsou bílé krvinky, které mají nejrůznější specializované funkce. Některé umějí pohltit a zabít mikroorganismy, jiné rozpoznávají nádorové buňky nebo buňky napadené virem, další zase regulují imunitní systém či rozhodují o tom, proti kterému cíli zaútočit, jiné buňky jsou zodpovědné za tvorbu protilátek. Imunitní buňky máme jak v krvi, tak i ve tkáních a navzájem spolu velmi čile komunikují pomocí vzájemného kontaktu nebo pomocí takzvaných cytokinů. To jsou látky, kterými si imunitní buňky předávají důležité informace nejen o strategii zásahu, ale i o tom, zda byla zánětlivá reakce včas utlumena a nedošlo k poškození vlastní tkáně.
Některé prozánětlivé cytokiny pronikají do mozkových center, kde jsou zodpovědné za zvýšení tělesné teploty, a dokonce mohou ovlivnit naše chování v nemoci, to, že máme špatnou náladu nebo trpíme nechutenstvím. I když je celý systém, někdy se hovoří o takzvané cytokinové síti, velmi dobře zálohován, nadprodukce nebo naopak nedostatek některého cytokinu může vést ke vzniku onemocnění.
V současnosti je známo již několik set různých cytokinů a ukazuje se, že řada z nich může být tvořena i buňkami mimo rámec imunitního systému, například ve sliznicích, kůži, vazivu nebo svalových či tukových buňkách.
Prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc., Hradec Králové: Větší či menší schopnost podílet se na obranné reakci mají všechny orgány a buňky našeho těla. V minulosti jsme naše představy o imunitě omezovali pouze na buňky imunity, tedy krevní buňky. Takto zúžený pohled je překonán. Pochopili jsme z experimentů, že naše tělo a jeho buňky musejí rozpoznávat signály invaze infekčních patogenů, které mají své molekulové podpisy patogenity (vzory PAMP, Pathogen Associated Molecular Patterns). Musíme také rozpoznat poškození vlastních struktur, které je charakterizováno vznikem vzorů vnitřního poškození DAMP (Damage Associated Molecular Patterns). Na všech našich buňkách a také uvnitř buněk jsou receptory označované jako PRR (Pattern Recognition Receptors). Ty identifikují vzory DAMP nebo PAMP. Výsledkem je rozvoj komplexní tělní reakce označované jako obranný zánět.
Je nějaký orgán, o němž se dá říct, že se na obranyschopnosti nepodílí?
Prof. MUDr. Ilja Stříž, CSc.: Na obranyschopnosti se podílejí nejen všechny orgány, ale dá se říct, že téměř všechny buňky lidského těla. Zejména pro buňky sliznic, které jsou na rozhraní s vnějším prostředím, je důležité, aby byly schopny rozpoznat napadení infekčním agens a nahlásit nebezpečí dozorujícím imunitním buňkám.
Na druhou stranu jsou pro správnou funkci imunity důležité i mikroorganismy, které v nás žijí a jejichž počet je zhruba stejný jako počet buněk našeho těla. Kromě toho, že brání, aby se nepřemnožily škodlivé bakterie, zároveň mají také schopnost stimulovat imunitní buňky.
Prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc.: S ohledem na komplexnost obranné zánětlivé reakce nemůžeme vyloučit žádný orgán nebo tkáň. Podílejí se všechny, ovšem v různé míře.
Co vás osobně na imunitním systému člověka nejvíce fascinuje?
Prof. MUDr. Ilja Stříž, CSc.: Čím více toho o fungování imunitního systému víte, tím získáváte stále větší pokoru. Vyvíjel se stovky miliónů let a zdaleka o všem nevíme, jak funguje, neustále se objevují nové zásadní informace, padají dogmata. Jenom v oblasti cytokinů, kterým se více než 25 let věnuji, vychází v kvalitních mezinárodních časopisech více než 30 tisíc článků ročně.
Vzhledem k objemu dat se proto výrazně specializuje i imunologie. Nepřipadá v úvahu, aby jeden člověk byl současně odborníkem v protiinfekční imunologii, alergologii, nádorové imunologii, transplantační imunologii, slizniční a reprodukční imunologii, revmatologii, imunogenetice, problematice vrozených imunodeficiencí či laboratorní imunologii nebo aby rozuměl všem komplikovaným signalizačním drahám, které imunitní systém využívá.
Fascinující na imunitním systému je i skutečnost, že každý z nás má imunitu trochu jinak nastavenou. Každý jedinec má trochu jiné genetické nastavení, v průběhu života se nakazil různými infekcemi, vyrůstal v různém prostředí, měl různé stravovací návyky, fyzickou aktivitu, vystavení stresu. Každý člověk má unikátní imunitní systém, proto také neexistuje univerzální léčebný zásah do imunity, který by pomohl všem stejně. A proto mají některé nemoci u různých pacientů zcela odlišný průběh. Zázračné tablety na imunitu existují jen v reklamách.
Prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc.: Asi skutečnost, že v obranné reakci je možné prakticky cokoliv. Vždy záleží na mnoha okolnostech, které imunitní reakci určují. Stejný podnět může vést k naprosto odlišné imunitní reakci. Vždy záleží na „souvislostech“ imunitní reakce, takzvaném kontextu, který je určen regulačními prvky obrany.
Jaké faktory jsou pro správné fungování imunitního systému důležité?
Prof. MUDr. Ilja Stříž, CSc.: Imunitní systém podléhá vlivu řady faktorů. Vše začíná u těch genetických, které mohou jedince predisponovat k výskytu alergií nebo autoimunit. Vzhledem k tomu, že se jedná o kombinace většího počtu genů, nelze toto riziko úplně spolehlivě laboratorně posoudit, ale napovědět nám může rodinný výskyt těchto chorob. Geneticky podmíněny jsou i vrozené defekty imunity, kdy ty závažné jsou relativně vzácné, ale je nutno na ně zejména v případě neprospívajících novorozenců s infekcemi myslet.
Dá se předpokládat, že se genetická výbava v posledních 100 letech v naší populaci zásadně nezměnila, z čehož vyplývá, že rozhodující jsou faktory prostředí. Podle mého názoru je jedním z největších problémů normálního vývoje imunitního systému současné generace nedostatečný kontakt s bakteriemi v dětském věku. Obecně je přijímána takzvaná hygienická hypotéza, podle které se předpokládá, že děti vyrůstající na venkově s více sourozenci nebo ty, které se brzy dostaly do předškolního zařízení, mají výhodné nastavení imunitního systému oproti jedináčkům žijícím ve městě, kteří opakovaně dostávají antibiotika a sterilní stravu.
Tyto změny životního stylu se odrazily zejména v prudkém nárůstu počtu alergií koncem minulého století. Svědčí pro to i řada epidemiologických studií, například při studii výskytu alergií v tureckých rodinách žijících v Berlíně bylo před časem zjištěno, že tam, kde již doma mluví německy, je mnohem vyšší výskyt alergií oproti rodinám, kde stále ještě doma mluví turecky a nežijí „západním“ stylem.
Není pochyb o tom, že imunitní systém je také negativně ovlivněn stresem. Ve Švédsku prokázali vyšší výskyt respiračních infekcí vysokoškolských studentů ve zkouškovém období, stejně tak výskyt oparů bývá často vázán na stresové situace.
Prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc.: Protože se jedná o komplexní a komplikovanou síť biologických reakcí, zahrnujících aktivaci buněk, jejich množení a biosyntézu řady biologicky aktivních látek, musejí být zajištěny zdroje energie a živiny nutné pro fungování živých systémů.
Typy imunity
Rozlišujeme dva základní typy obranyschopnosti, imunitu vrozenou a získanou. Přečtěte si, v čem se liší.
Vrozená (nespecifická) imunita
Je funkční již při narození. Tvoří jakousi základní bariéru pro ochranu organismu. Jejím nástrojem jsou fagocyty (buňky schopné fagocytózy, tedy pohlcování velkých pevných částic z okolního prostředí přes membránu, pozn. red.). Její složky reagují na typické látky, které se vyskytují na povrchu bakterií.
Získaná (specifická) imunita
Uplatňuje se, když dojde k setkání organismu s infekcí, která prolomí základní bariéru. Její nástup trvá zhruba pět dnů. Jejím nástrojem jsou B-lymfocyty (buňky imunitního systému zodpovědné za specifickou, protilátkami zprostředkovanou imunitní odpověď, pozn. red.) produkující protilátky (imunoglobuliny). Zahrnuje také T-lymfocyty; některé zabíjejí nádorové a virem infikované buňky a jiné převážně regulují imunitu. Má výhodu v tom, že tělo si zapamatuje určitý antigen, který vyvolal imunitní reakci; příště je při setkání se stejným antigenem účinnější.
Chci si přečíst pokračování –zde.
Zdroj: Vybráno z www.dtest.cz, číslo 10/2020. Redakčně kráceno. Část 1